Když čas letí tak rychle

26. listopadu 2011 v 14:54 | Mony |  Když čas letí tak rychle

Když čas letí tak rychle

Jmenuju se Míša a je mi 10 let, ale není to vůbec před 10 lety, co jsem se narodila. Jsem totiž prokletá. Jeden rok pro mne znamená pouze jediný den. Za pár dní budu starší i než moje mamka, ale nedá se nic dělat. Kdybych žila normální život, tak jsem i celkem šťastná. Kluci se za mnou točí, ale copak s nějakým můžu být? Ráno se vedle něj probudím a budu o rok starší. A kdybychom spolu začali chodit, za měsíc budu vypadat jak jeho máma. Takže proto si kluků nevšímám. Mým velkým koníčkem je hudba, ale skoro každý den jiní interpreti. Teď se mi zrovna líbí Tokio hotel. Ale co bude za nějakých 7,8 dní? Bude mi 18. Nevím, co budu mít ráda. Špatné je, že nemám ani kamarády, ej to stejné jako s kluky.



8 dní uplynulo a je mi 18. Miluju Mira šmajdu a jeho kapelu. Dnes jedu na jejich koncert. Užiju si tenhle den. Zítra už budu vyvinutější. Na koncertě jsem skákala, zpívala a celkově si vše užívala. Miro se na mě stále díval, potom byla autogramiáda a Miro se podepisoval na podpis kartu a pak zvedl hlavu a úplně se rozzářil. Podpis kartu, kterou mi chtěl dát, si vzal zpět a zeptal se: "Ako sa voláš?" "Michala." Řeknu s úsměvem. "tákže Miške." Říká a píše věnování. Potom mě chytí za ruku a drží ji. Přitáhne si mne k sobě a do ucha mi pošeptá: "Počkaj na mňa tamto. Chcel by som ti niečo povedať" Řekne mile a já jen přikývnu. Jdu si stoupnout ke značce, na kterou Miro ukázal, abych u ní stála, že za chvíli přijde. A opravdu. Dopodepsal se všem a přišel ke mně. "Prepáč mi, že mi to tak dlho trvalo." Omluví se. "V pohodě. Co jsi mi chtěl říct?" "No šla by si niekedy von alebo na večeru?" "Já?" řeknu nechápavě. "hej, ty." "no ráda půjdu, ale kdy?" "Já nieviem kedy máš čas?" "já pořád." "tak ja neviem, možeš teraz? Že bysme niekam išli?" "tak jo" řeknu a jdeme spolu do jedné restaurace. Tam si sedneme a Miro se na mě furt kouká. Docela mne to znervózňuje. "Miška?" "Ano?" kouknu na něj. "Povedaj mi niečo o sebe." Řekne a usměje se. "A co chceš slyšet? Jmenuje se Míša je mi 18, zatím." To poslední slovo řeknu potichu a sklopím hlavu. "čopak stalo sa niečo?" "ne, nic." Řeknu a nahodím falešný úsměv. Nemůžu mu říct, že jsem prokletá, pomyslí si o mě že jsem debil a dá mi hned košem. Je mu 21, tak s ním budu ještě 3 nebo 4 dny, když bude chtít no. Dospěju do jeho věku a pak to budu muset ukončit. Dojíme a jdeme ven před restauraci. "děkuju za krásný večer." Řeknu a chci už jít, ale Mirko mě chytí za ruku a drží mě. "Počkaj ještě chvílu. Neutekaj mi tak rýchlo ne? alebo už musíš ísť?" "ne nemusím, bydlím sama. Můžu přijít kdy chci." "takže ani chodiť nemusíš, nie?" řekne šibalsky Miro. "No nemusím no." "A čo si tento prekrásny večer predĺžiť? Mohli by sme ísť ku mne. Porozprávať sa, chcel by som ťa viac spoznať, čo ty na to?" "jasně, můžeme jít. Jestli ti to nevadí." "nie prečo by mi to malo vadiť? Choď tamhle mám moje auto." Řekne a vede mě k autu. Celkem se i bojím nastoupit, můj život je dost krátký a já Mira neznám. Vypadá mile, ale envím. Ale věřím mu a proto nasednu. Miro nastartuje a za chvíli jsme před domem. Mirko oběhne auto a pomůže mi vylést. "Miro? Můžu se tě na něco zeptat?" ptám se opatrně. "Isto, pítaj sa na čo chceš." Řekne opět mile. "proč zrovna já?" "čo prečo ty? Prepáč ále já to niechápám." "No proč jsem zrovna já tady u tebe nebo před tvým bytem?" "no lebo sa mi páčíš Miška. Na koncerte som ťa zpozeral a hned som veděl, že teba chcem spoznať." "Páni, to je pocta. Jsi moc milí." "ále to je samozrejmé býť milí, poď iděm je tu celkom zima." Pobídne mne Miro. Vešli jsme k němu a měl to tam vážně krásné. "Pojď do obývačky, posaď sa tu u mne, nehanbi sa." Řekne a zasměje se, pak zmizí v nějakých dveřích a za chvíli se vrátí s dvěma skleničkami a sklenicí červeného vína. Trochu jsme pili a bavili se a potom si už nic nepamatuju.

Ráno se probudím a rozhlédnu se kolem sebe, vidím vedle sebe spát Mira. Začne mi hlavou vrtat, jestli se v noci něco stalo nebo ne. Koukám na Mira jak krásně spí a po chvíli si uvědomím, že jsem zase o rok starší, je mi 19. Nemůžu s ním být. Je to krásný pocit, ale nejde to, i když bych ráda. Najednou se Miro probere. "Dobré ranko Miška. Ako si sa vyspala?" "Dobře a ty?" "Prekrásne." Řekne Miro. "Mirko, mám hloupej dotaz, můžu?" "isto, niepitaj sa poriad jestli sa ma na niečo možeš zpítať. Možeš na cokolvek." Řekne Miro a poslouchá. "nebylo včera něco, no ty víš co myslím." "Jo tak, nie niebolo, nemusíš sa obávať." Řekne Miro a pohladí mě po ruce. "dobře, děkuju, já no už bych asi měla jít." "Niekto ťa čaká? Alebo kam ponáhlaš?" "Ne nepospíchám, ale nejde to, nemůžu tu zůstat." "Prečo? Zostaň tu so mnou Miška." Řekne smutně. "Mirko já nemůžu. Nejde to." "A uvidíme sa niekedy opať?" "Nevím, asi nejspíš ne." Řeknu sklesle. "čože?" vyděsí se Miro. "promiň, byl to krásný večer, ale nejde to. Ani nevíš jak ráda bych to zopakovala, ale nemůžu." "čo? Prečo? Počkaj ty máš prítela? Že ma to nenapadlo. Prepáč mi." Řekne Miro slesle a smutně. "ne, to ne, nemám přítele, protože nemůžu." "čo? V tom prípadě nič niechápem." Říká opravdu nechápavě. Miro se ke mně přiblíží a já začínám cítit jeho dech. "Prepáč mi, ale túžím to urobiť celú tu dobu." Řekne a jemně mě políbí. Jeho polibky opětuju, je to krásný pocit. Ale nejde to, proto se odtrhnu. "Nemůžu." Řeknu a jdu ke dveřím. "Ozvi sa mi Miška. ľubím ťa." Zavolá Miro a ve mne hrkne. Doběhnu domů a tam se svalím, celý den probrečím, večer se svalím a usnu. Ráno se probudím pod dojmem, že mi bude 20, ale není. Jsem stále stejná. Stále mi je 19. Je to divné. Co se stalo? Celý den se na to snažím přijít, ale nic mne nenapadá, večer zase usnu a ráno se probudím, čekám že dnes budu aspoň rok starší, ale zase nic. Proto jdu za mamkou a té vše řeknu. "Co? Tak to vážně zabralo. Pravá láska kletbu zlomila." Řekla mamka. Hned jak mi to řekla, běžela jsem za Mirem. Ten jen nechápavě vykulil oči, když mě spatřil mezi dveřmi. Vrhla jsem se na něj a začala ho vášnivě líbat. "Miluju tě." Říkám mezi polibky. "Aj já teba." Říká nechápající Miro. Od té doby jsme spolu a já stárnu jako normální člověk, jen díky Mirovi.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama