Dálka

25. listopadu 2011 v 23:17 | Mony |  povídky
Ani nevím jak mě toto napadlo, prostě to přišlo, tak se to dalo na papír :) Komentáře prosím ;)


Dálka

*Ona*
Sedí ve svém tmavém pokoji, slzy jí stékají po tvářích..nad hlavou zní hlasité "tik tak".. nic jiného nevnímá. Jen sedí v koutě, pláče a myslí na toho zloděje... Na toho zloděje, co ji okradl... Ukradl jí srdce. Den i noc propláče, neví, co dělat. Ví, že je moc hloupá, jelikož její lásku nikdy neviděla. Poznala ji jen přes psaní, ale i tak jí stihl ukrást srdce. Bydlí daleko a jí nezbývá nic jiné než slzy pro pláč. Jindy usměvavá, bláznivá... teď smutná, uzavřená. Nikdo ji nerozesměje, jen ON to dokáže. Jedině ON má tu moc udělat ji šťastnou. Někdy jen tak přemýšlí, že jen tak půjde na vlak a pojede za ním. Sice ví, že by se na ni jen pohrdavě podíval a zlomil by jí srdce, ale za to by jí to i stálo, ale rodiče jí to nedovolí... Jenže jak tak sedí, pustí si hudbu a poslouchá.. najednou... jí tam začne hrát..."možno sa raz zídeme... možno už o pár dní..."... V tu chvíli si řekne TEĎ nebo NIKDY! Popadne své úspory a vydá se směrem na nádraží, jede za ním....
*ON*
Leží v posteli, připojen na přístroje... leží a jen vnímá hlasité zvuky přístorjů a myslí na jeho strážného anděla, kterého poznal jednoho dne na internetu. Jedině ONA ho drží ještě při životě, i když je tak daleko. Leží a po tváři mu začnou téct slzy. Myslí na NI, co by dělal, kdyby právě vešla do dveří. On by ji konečně spatřil. Poděkoval jí. Políbil nebo jen objal... A nebo kdyby vstal z postele a mohl jet za ní. Ale to nejde, je příliž oslabený, aby za ní mohl jet. Někdy přemýšlí o tom, že si jednoduše vyndá hadičky z rukou a zozloučí se se světem. jak o tom přemýšlí, rozhodne se... vezme svůj notebook....napíše jí zprávu... Miluji Tě chci abys to věděla, vždy jsem Tě miloval a vždy budu....vypnul notebook a......
*ONA*
Konečně je v jeho městě... pobíhá sem a tam a ptá se na něj. Narazí na partu lidí a ti ji pošlou do nemocnice. S pláčem se rozeběhne a běží tam. Když tam doběhne, rozklepe se, ale neváhá a běží ho najít... když ji sestra dovede ke dveřím, chytne kliku, vydechne a vejde...
*ON*
vytrhne ze sebe hadičky, ale přesně v ten okamžik někdo otevře dveře a on už jen podle rozmazané siluety pozná, že to je ONA, ale už je pozdě...
*ONA*
Jakmile vejde dovnitř, vidí jak si její láska vytrhla hadičky z rukou.... rozeběhne se k němu, snaží se ho zachránit,a le když přiběhne doktor jen prohlásí... je mi líto .... JE POZDĚ...
Nechápe to.. konečně vidí svou lásku, ale ON už nevidí ji... přišla příliž POZDĚ...
Jde pryč z nemocnice... na zemi vidí ležet kus křídy, vezme ho, napíše na chodník .... Miluji Tě.... pak křídu zahodí, zavře oči a vběhne do rušné silnice....
Snad si své "Miluji Tě" říkají tam nahoře a jso spolu šťatsni tak, jak tady na zemi nebyli....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aduška :P Aduška :P | E-mail | Web | 1. února 2012 v 20:01 | Reagovat

smutné...ale pěkné... <3 :)

2 Ceruzka Ceruzka | Web | 13. prosince 2012 v 10:33 | Reagovat

úžasná poviedka... ja milujem smutné, dojímavé konce.. acch... ! :) ... píšeš úžasne :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama